Uhlíková stopa: Jak ji měřit a snižovat

9.9.2026

Uhlíková stopa představuje množství emisí skleníkových plynů spojených s určitou činností, výrobkem nebo službou. Pro organizace se měření uhlíkové stopy stává důležitým nástrojem pro pochopení jejich environmentálního dopadu, identifikaci neefektivit a hledání možností ke snižování emisí. Emise přitom nemusí vznikat pouze přímo v organizaci. Mohou být spojeny s nakupovanou energií, dodavatelskými řetězci, dopravou nebo celým životním cyklem výrobku. Měření uhlíkové stopy je proto důležitým krokem k pochopení toho, kde emise vznikají a kde je možné je snižovat.

Co je uhlíková stopa?

Uhlíková stopa je celkové množství skleníkových plynů uvolněných do atmosféry v důsledku lidské činnosti. Zahrnuje především oxid uhličitý (CO₂), ale také metan (CH₄), oxid dusný (N₂O) a další plyny přispívající ke změně klimatu.

Pro možnost vzájemného porovnání různých skleníkových plynů se uhlíková stopa obvykle vyjadřuje jako ekvivalent oxidu uhličitého (CO₂e). Při tomto vyjádření se zohledňuje potenciál jednotlivých plynů přispívat ke globálnímu oteplování.

Uhlíkovou stopu lze sledovat na různých úrovních:

u jednotlivců,
u výrobků,
u organizací,
u konkrétních činností a událostí.

U výrobku může uhlíková stopa zahrnovat celý jeho životní cyklus – od získávání surovin přes výrobu a dopravu až po používání, likvidaci nebo recyklaci. U organizací souvisí například s jejich provozem, dodavatelskými řetězci, budovami, službami a výrobky.

Uhlíková stopa organizace

Každá organizace má jinou uhlíkovou stopu. Závisí na jejích činnostech, dodavatelských řetězcích, zdrojích energie a způsobu provozu.

Pro organizace je proto důležité nejprve zjistit, kde jejich emise vznikají. Teprve na základě tohoto přehledu lze určit oblasti, ve kterých může jejich snižování přinést největší efekt.

Významné zdroje emisí se mohou mezi jednotlivými odvětvími výrazně lišit. Například:

u technologické společnosti může být významná spotřeba energie datových center, cloudové služby a dojíždění zaměstnanců,
u výrobní společnosti mohou významné emise vznikat ve výrobních procesech a při přepravě surovin,
u maloobchodního řetězce může být významná uhlíková stopa spojena s dodavatelským řetězcem, logistikou, obaly a cestami zákazníků do prodejen.

Scope 1, Scope 2 a Scope 3

Uhlíková stopa organizace se v praxi obvykle skládá z kombinace přímých emisí Scope 1, nepřímých emisí Scope 2 a emisí Scope 3 v hodnotovém řetězci.

Scope 1 – přímé emise

Scope 1 představuje přímé emise ze zdrojů vlastněných nebo přímo kontrolovaných organizací.

Může jít například o:

firemní vozidla,
spalování paliv přímo v organizaci,
procesní emise,
fugitivní emise.

Scope 2 – nepřímé emise z nakupované energie

Scope 2 zahrnuje nepřímé emise spojené s nakupovanou energií.

Patří sem například emise spojené s nakupovanou elektřinou, vytápěním a chlazením.

Scope 3 – emise v hodnotovém řetězci

Scope 3 zahrnuje další nepřímé emise napříč hodnotovým řetězcem organizace.

Mohou souviset například s:

dodavateli,
dopravou,
služebními cestami,
používáním prodávaných výrobků,
zpracováním výrobků na konci jejich životnosti.

Právě Scope 3 může podle ISO představovat významnou příležitost ke snižování celkové uhlíkové stopy organizace.

Proč je důležité uhlíkovou stopu měřit?

Měření uhlíkové stopy umožňuje organizaci zviditelnit emise, které by jinak mohly zůstat skryté.

Emise mohou být například obsaženy v nakupované elektřině, dodavatelských řetězcích nebo rozloženy napříč životním cyklem výrobku. Jejich identifikace pomáhá organizaci určit hlavní zdroje emisí a zaměřit se na oblasti s největším potenciálem pro jejich snížení.

Snižování uhlíkové stopy může být současně spojeno s:

vyšší energetickou účinností,
úsporami nákladů,
posílením odolnosti dodavatelských řetězců,
řízením rizik,
dlouhodobým růstem,
reakcí na rostoucí požadavky na transparentnost a vykazování.

Jak se uhlíková stopa měří?

Neexistuje jediný způsob výpočtu uhlíkové stopy. Vhodný přístup závisí na tom, co je předmětem měření, jaká data jsou k dispozici a jak podrobný výsledek je požadován.

ISO na své stránce uvádí několik uznávaných přístupů.

Posuzování životního cyklu

Posuzování životního cyklu hodnotí environmentální dopady výrobku nebo služby v průběhu celého životního cyklu.

Zahrnuje například:

získávání surovin,
výrobu,
používání,
likvidaci,
recyklaci.

Tento přístup poskytuje komplexní pohled na emise, může však vyžadovat značné množství dat a zdrojů.

GHG Protocol

Dalším přístupem je Greenhouse Gas Protocol, který kategorizuje emise do tří oblastí:

Scope 1 – přímé emise,
Scope 2 – nepřímé emise z nakupované energie,
Scope 3 – ostatní nepřímé emise v hodnotovém řetězci.

Input-output analýza

Input-output analýza odhaduje emise na základě finančních transakcí a průměrných emisních údajů pro jednotlivá odvětví. Může být užitečná v situacích, kdy nejsou dostupná podrobná data o aktivitách.

Kalkulátory emisí

Emisní kalkulátory využívají standardizované emisní faktory k odhadu emisí skleníkových plynů spojených s konkrétními činnostmi.

Ve srovnání s komplexním hodnocením uhlíkové stopy mohou být méně podrobné, mohou však představovat výchozí bod pro její hodnocení. citeturn0view0

Jak postupovat při hodnocení uhlíkové stopy?

ISO na své stránce popisuje sedm praktických kroků k posouzení uhlíkové stopy.

1. Definovat rozsah

Nejprve je potřeba určit, co bude měřeno. Může jít například o výrobek, provozovnu, konkrétní činnost nebo celou organizaci.

Součástí tohoto kroku je také stanovení hranic a sledovaného období.

2. Shromáždit data

Dalším krokem je získání údajů odpovídajících činnostem a spotřebě zdrojů.

Může jít například o údaje o:

spotřebě energií,
spotřebě paliv,
služebních cestách,
nákupech,
dodavatelích.

Kvalita hodnocení uhlíkové stopy významně závisí na kvalitě shromážděných údajů.

3. Vypočítat emise

Data o aktivitách se pomocí uznávané metodiky převádějí na emise skleníkových plynů vyjádřené v CO₂e.

K výpočtu mohou pomoci nástroje pro uhlíkové účetnictví a emisní kalkulátory.

4. Zohlednit odstraňování emisí

V některých případech lze zohlednit také uhlíkové propady a odstraňování skleníkových plynů.

ISO jako příklady uvádí lesy, půdu a další přírodní systémy, které mohou absorbovat uhlík z atmosféry.

5. Identifikovat hlavní zdroje emisí

Po kvantifikaci emisí je možné určit činnosti, které tvoří největší část uhlíkové stopy.

U organizací mezi ně mohou patřit například:

spotřeba energie,
doprava,
dodavatelské řetězce.

6. Vytvořit plán snižování emisí

Výsledky měření lze využít pro stanovení priorit a cílů.

Mezi opatření uvedená ISO patří například:

zvýšení energetické účinnosti,
využívání obnovitelné energie,
omezení odpadu,
optimalizace dopravy,
spolupráce s dodavateli na snižování emisí v hodnotovém řetězci.

7. Sledovat pokrok

Uhlíková stopa má podle ISO největší význam jako součást procesu neustálého zlepšování.

Pravidelné hodnocení umožňuje sledovat vývoj, vyhodnocovat účinnost přijatých opatření a identifikovat další možnosti zlepšení. Organizace mohou výsledky také veřejně vykazovat nebo využít nezávislé ověření pro posílení důvěryhodnosti a transparentnosti.

Jak snížit uhlíkovou stopu organizace?

Po změření uhlíkové stopy následuje hledání možností, jak emise snížit.

Zvýšení energetické účinnosti

U mnoha organizací představuje spotřeba energie jednu z hlavních oblastí uhlíkové stopy.

Efektivnější zařízení, optimalizované procesy a lepší energetická výkonnost budov mohou současně přispět ke snížení emisí i provozních nákladů.

Přechod k obnovitelné energii

Další možností je nahrazování energie z fosilních paliv čistšími zdroji, například solární a větrnou energií nebo certifikovanou zelenou elektřinou.

Doprava

Oblastí pro snižování emisí může být také doprava. ISO uvádí například elektrifikaci vozového parku, efektivnější logistiku nebo omezení služebních cest.

Spolupráce s dodavateli

Významná část uhlíkové stopy může vznikat mimo přímou kontrolu organizace. Spolupráce s dodavateli a partnery proto může pomoci snižovat emise v celém hodnotovém řetězci.

Omezení odpadu a spotřeby zdrojů

Další možností je zaměřit se na životnost výrobků, efektivnější využívání materiálů a omezení odpadu.

Začlenění udržitelnosti do rozhodování

Dopad na uhlíkovou stopu mohou mít také rozhodnutí v oblasti:

nákupu,
návrhu výrobků,
investic,
provozního plánování.

Podle ISO je důležité, aby snižování emisí nebylo pouze samostatnou iniciativou, ale stalo se součástí každodenního rozhodování organizace.

Proč není výpočet uhlíkové stopy vždy přesný?

Uhlíková stopa může být prezentována jako přesné číslo, samotné měření emisí skleníkových plynů však není vždy přesnou vědou.

Organizace musí například rozhodnout:

co bude měřit,
kde stanoví hranice,
jak zohlední činnosti probíhající na více místech,
jak započítá dodavatele,
jak posoudí jednotlivé fáze životního cyklu výrobku.

Obtížné může být zejména stanovení Scope 3 emisí, které zasahují do komplexních hodnotových řetězců a mohou vyžadovat data od dodavatelů, zákazníků a dalších externích partnerů. Výpočty navíc často využívají emisní faktory pro odhad emisí spojených například se spotřebou elektřiny, dopravou nebo výrobou.

Cílem proto podle ISO není dosáhnout dokonalé přesnosti, ale vytvořit důvěryhodný obraz o tom, kde emise vznikají a jak je lze snižovat.

Úloha norem ISO při řízení uhlíkové stopy

Mezinárodní normy poskytují společný rámec pro měření, vykazování a řízení emisí skleníkových plynů.

Podle ISO mohou přispět k tomu, aby hodnocení uhlíkové stopy bylo transparentnější, důvěryhodnější a lépe porovnatelné. Organizacím zároveň umožňují sledovat pokrok a efektivněji komunikovat dosažené výsledky.

ISO uvádí zejména:

ISO 14064 – poskytuje návod pro účetnictví a ověřování emisí skleníkových plynů,
ISO 14040 a ISO 14044 – podporují posuzování životního cyklu,
ISO 14083 – pomáhá kvantifikovat emise vznikající při provozu dopravních řetězců,
ISO 50100 – poskytuje strukturovanější přístup k dekarbonizaci prostřednictvím zlepšování energetického managementu a dlouhodobého plánování.

Normy tak podle ISO pomáhají posouvat řízení uhlíkové stopy od samotného vykazování směrem k praktickému rámci pro opatření a snižování emisí.

Trendy v řízení uhlíkové stopy

Řízení uhlíkové stopy se podle ISO postupně stává součástí širšího rozhodování organizací.

Jedním z trendů jsou pokročilejší digitální nástroje pro uhlíkové účetnictví. Ty usnadňují sběr dat, výpočty emisí a sledování vývoje v čase.

Významnější roli zároveň získává spolupráce napříč organizací. Uhlíková stopa již není pouze záležitostí týmů zaměřených na udržitelnost. Do jejího řízení mohou být zapojeny například nákup, logistika, finance, správa budov nebo návrh výrobků.

Pozornost se také stále více zaměřuje na Scope 3 emise, tedy emise napříč hodnotovým řetězcem. S tím souvisí spolupráce s dodavateli, údaje o životním cyklu výrobků a emise z dopravy.

ISO rovněž uvádí rostoucí zájem o odstraňování uhlíku a přírodě blízká řešení, například obnovu lesů, ochranu mokřadů nebo technologie přímého zachycování CO₂ ze vzduchu. Tato řešení však podle zdroje nemají nahrazovat snižování emisí, ale mohou být jeho doplňkem v širších klimatických strategiích.

Uhlíková stopa jako nástroj pro řízení organizace

Uhlíková stopa není podle ISO pouze environmentálním ukazatelem. Může být také zdrojem informací pro rozhodování organizace.

Měření emisí pomáhá odhalit například neefektivitu, závislosti vytvářející rizika nebo oblasti s potenciálem pro inovace. S rostoucím významem obnovitelné energie a požadavků na transparentnost se proto hodnocení uhlíkové stopy stává významnou součástí řízení environmentálních dopadů organizací.

Pro organizace je klíčové nejen zjistit hodnotu uhlíkové stopy, ale především porozumět tomu, odkud emise pocházejí, jak se mění a kde existuje prostor pro jejich snížení.

ZDROJ

Autor: Lenka Šardziková | Sekce: Novinky | Tisk | Poslat článek známému